Mrtvé jazyky

Podobně jako u živočišných druhů platí u jazyků, že valná většina z nich již vymřela. Jen málo z nich za sebou zanechalo fosílie v podobě textů. Ale text sám o sobě, i když nakrásně známe písmo, které užívá, není ještě řeč. Není to zvuk a cestu, kterou se zvukem stával, není vždy tak jednoduché stanovit. Až snad jednou vymře čeština, budou se vědci stejně přít, jak se vyslovovalo české ř, jako si dnes lámou hlavy s akkadštinou, starou angličtinou – dokonce i s tak známým jazykem, jako je latina. Na FF UK se zabýváme desítkami těchto jazyků a zkusili jsme tentokrát požádat specialisty, aby se pokusili oživit „své“ jazyky, se všemi nuancemi výslovnosti, přízvuku a rytmu, které dokážeme rekonstruovat. Jak taková rekonstrukce probíhá? Zeptejte se jich na místě. A poslechnout si můžete i na EDJ!

Akkadština – doc. Jana Mynářová, Český egyptologický ústav FF UK

Akkadština (případně babylónština) je semitský jazyk (jako takový je příbuzná arabštině či hebrejštině), který byl zaznamenáván klínovým písmem, rozluštěným až v polovině 19. století. V Mezopotámii, kde se jím převážně mluvilo (sloužila také jako lingua franca celé oblasti), se akkadsky mluvilo několik tisíciletí – od cca 3000 př.n.l. až snad do prvních století našeho letopočtu. Na FF UK se pěstuje na Českém egyptologickém ústavu a také na Ústavu srovnávací jazykovědy.

Epos o Gilgamešovi – polidštění Enkidua

Epos o Gilgamešovi je zřejmě nestarší dochovaná literární památka lidstva. Příběh krále Gilgameše je původně sumerský, ale semitští Akkadové, kteří postupně Sumery ovládli, jej přejali a přeložili. Jde o epos významem srovnatelný s Homérovými eposy či Starým zákonem, ovšem starší – najdeme zde jak motivy z Bible (potopa světa) tak i některé motivy, které najdeme právě v Homérovi. Ale především je to příbeh o přátelství dvou mužů – Enkidua a Gilgameše, o jejich společných hrdinských činech, ale také o smrti prvního a dlouhém smutku a mnoha obětích druhého z nich – o hledání nesmrtelnosti pro sebe a ztraceného druha.

 

 

Stará angličtina – prof. Jan Čermák, Ústav anglického jazyka a didaktiky FF UK

Jakožto starou angličtinu či anglosaštinu označujeme období cca 700-1000 n.l. Tento jazyk byl ještě velmi blízký soudobé staré horní němčině a ještě blíže měl ke staré saštině.

 

  1. Obrácení krále Edwina z Bedových Dějin

Latinské Církevní dějiny anglického lidu Anglosasa Bedy Ctihodného (672–735) vynikají ve středověké historiografii střízlivostí a přesností podání. Jejich staroanglický překlad pochází z doby vlády krále Alfréda Velikého (871-899), který proslul nejen jako vojevůdce a reformátor vojska a státní správy, ale i jako obnovitel anglosaské vzdělanosti. Cílem jeho snah bylo zejména zpřístupnit plody soudobého poznání domácí řečí, starou angličtinou. Naše ukázka zachycuje dramatické okamžiky konverze northumbrijského krále Edwina († 633), kdy se panovník radí se svými velmoži o přednostech křesťanského učení, jež se jim nabízí, v porovnání s vírou zděděnou po předcích. Zároveň tu potkáváme témata příznačná pro staroanglickou poezii: úděl vyhnance a obraz síně, kde hoduje pán se svými družiníky, jako kruhu bezpečí a řádu v okolním neznámém a nepřátelském světě.

 

 

  1. Béowulf, v. 702-790

 

Béowulf je nejvýznamnější památkou staroanglické literatury (700-1100). Hrdinsko-elegický epos, v němž se mísí prvky pohanské a křesťanské, popisuje dvě životní epizody krále Beowulfa, mládí a stáří, a tři střetnutí s nestvůrnými protivníky, z nichž vyšel vítězně: zápasy s obrem Grendelem a jeho matkou a konečný střet s drakem, v němž sice Béowulf umírá, ale drak je zabit a Béowulfův lid – Géaté, kteří původně obývali jižní Švédsko, zachráněn. J.R.R. Tolkien čerpal inspiraci pro svou knihu Hobit mimo jiné také zde: Béowulf na cestu do boje s drakem vybírá dvanáct společníků, sám – podobně jako Thorin Pavéza – umírá, třebaže jako vítěz. Také probuzení draka je inspirováno právě zde: drak procitá z dlouhého spánku, protože z jeho pokladu zloděj odnesl zlatý pohár. Formálně jde o báseň v tzv. aliteračním verši, který namísto koncového rýmu, jaký je typický pro češtinu, pracuje se začátky slov. Naše ukázka líčí část zápasu s obrem Grendelem.

 

 

 

Střední angličtina – prof. Jan Čermák, Ústav anglického jazyka a didaktiky FF UK

Střední angličtina je jazyk období 11. – 16. století. V této době byl silně poznamenán francouzským vlivem, což je ostatně v angličtině patrné dodnes.

 

  1. Geoffrey Chaucer, Prolog ke Canterburským povídkám, v. 1-42

Londýňan Geoffrey Chaucer (asi 1342 – 1400) je největším slovesným tvůrcem anglického vrcholného středověku. Tento dvořan Edwarda III. a Richarda II. byl sčetlý v soudobé literatuře francouzské a italské, jež mu zároveň zprostředkovaly i odkaz starověku. Jako autor a překladatel (Boethius; Román o růži) se výjimečným způsobem zasloužil o zušlechtění angličtiny jako jazyka literatury. Tato literární střední angličtina (1100–1500) se pak v 15. století stala důležitou součástí podhoubí, z něhož postupně vyrostl anglický standard. Canterburské povídky jsou Chaucerovým posledním (a také nedokončeným) velkým dílem. Jazykově patří k tomu nejzajímavějšímu, co napsal. Prokazuje v nich jedinečný um povahokresby i schopnost  originálně přetvářet tradiční zápletky a své čtenáře dodnes přesvědčuje o lexikální a stylové mnohovrstevnatosti pozdní střední angličtiny.

 

 

2. Pan Gawain a Zelený rytíř, v. 179-202, 250-278

Tento nejlepší i nejosobitější z rytířských románů anglického středověku z pera neznámého autora se zachoval v jediném rukopise z doby kolem r. 1400 a je psán starobylým aliteračním veršem, zděděným ze staroanglického období. Tematicky příběh patří k artušovskému cyklu. Vypráví o tom, jak pan Gawain, synovec krále Artuše a jeden z rytířů jeho Kruhového stolu, přijme podivnou výzvu od tajemného Zeleného rytíře a vezme tak na sebe závazek sehrát s ním neblahou hru, v níž jde o uťaté hlavy, pokušení nedovolené lásky a především věrnost sobě samému. Náš úryvek zastihuje Artušův dvůr i pana Gawaina ve chvíli, kdy se hrůzostrašný i bizarní Zelený rytíř nenadále zjeví na hradě Kamelotu.

 

 

3. Pasáž o jazycích Anglie z překladu Polychroniconu Ranulpha Higdena (1327) pořízeného Johnem of Trevisa r. 1387, rkp. kol. 1400

John Trevisa (1362-1402), vikář v Berkeley u Gloucesteru, byl významným překladatelem latinských encyklopedií a kronik. Následující ukázka přináší úryvek z jeho překladu Obecné kroniky (Polychronicon) od Ranulpha Higdena, jemuž předeslal dvě pozoruhodná pojednání o povaze a významu překladu do angličtiny. Náš úryvek je částí úvahy o základním rysu střední angličtiny – nářeční různosti a rozkolísanosti – a o jejích skutečných i domnělých příčinách, tak jak je nahlíželi intelektuálové Higdenovy a Trevisovy doby.

 

 

Staroseverština – prof. Rudolf Simek (Bonn) na pozvání Ústavu germánských studií FF UK

Staroseverština označuje nejastarší luterární jazyk severogermánské větve (dánština, norština, švédština, islandština a faerština), doložené rukopisy od 12. století. Mezi památkami této doby jsou například i slavné ságy. Pozornému posluchači neunikne, že i zde si J.R.R. Tolkien vypůjčil jak jméno čaroděje Gandalfa, tak jeho trpasličích druhů. Staroseverština se vyučuje na Ústavu germánských studií FF UK.

1. Sága o Vǫlsunzích (Vǫlsunga saga) xv

Tato sága, zaznamenaná v 13. století a Islandu, popisuje osudy rodu Volsungů. V této pasáži se Sigurd přiměje kováře Ragina, aby skul meč z dvou částí – tento meč mu má podle proroctví pomoci v hrdinských činech a už když je čerstvě vykutý, z jeho ostří šlehá oheň. Znalci Pána prstenů si vzpomenou na meč Aragornův meč Narsil. V příběhu dále hraje podstatnou roli prokletý prsten Andvarinaut – dar Andvariho, který má čarovnou moc.

 

 

2. Vědmino proroctví (Vǫluspá) 1-4

Tato pasáž patří mezi vůbec nejvýznamější a nejznámější. Vědma vypráví – vlastně, jak sama říká, vzpomíná na prvopočátek světa, na obry a trpaslíky, na devět světů a čas kralování Ymiho, kdy ještě nebylo moře. Toto vzpomínání je vlastně asi obsaženo i v jiné básni: Homérově Odyssei, kde Músa není nic víc a nic míň než zbožštělá paměť. A Ymi nejspíš je pak příbuzný s védským Yamou – oba byli na počátku věků.

 

 

3. Vědmino proroctví (Vǫluspá) 10-16

Zde vědma jmenuje řadu trpaslíků či skřítků. Druhý z nich – Durin. A mezi dalšími Dvalin, Bifur, Bǫfur, Bǫmbur, Nori, Gandalf, Thráin, Thorin, Fundin, Fíli, Kíli, Fundin a další.

 

 

4. Sága o Egilu Skalla-Grímssonovi (Egils saga Skalla-Grímssonar) lxxi

Staré ságy ovšem nevyprávějí jen o hrdinských skutcích a stvoření světa, o Lokim, Thórovi a dalších bozích, ale také o běžných událostech, jako je například pitka u Egila. Egil je návštěvou u Armóda, pije nezřízeně, hostitele dokonce pozvrací, načež i tento vrhne. Jsa plísněn za tuto nevychovanost, praví: „Nesluší se mluviti o mně špatně pro tuto věc, když dělám to, co dělá hospodář; dáví vší mocí, ne méně než já.“

 

Staroslověnština – doc. Jiří Rejzek, Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK

Staroslověnština je nejstarší dochovaný slovanský jazyk, bližší bulharštině a makedonštině než češtině. Právě v tomto jazyce kázali Cyril a Metoděj a z jejich překladů Bible pocházejí i ukázky. Staroslověnštinou se zabývají akademici na Ústavu českého jazyka a teorie komunikace i na Akademii věd a na dalších pracovištích po ČR.

Otčenáš (Mt 6,9-13)

 

Na počátku bylo slovo… (Jan 1.1-3)

 

 

Jeden člověk měla dva syny… (L 15.11-32)

 

 

Stará faerština – dr. Ľubomír Novák, Ústav Blízkého Východu FF UK

Stará faerština je jedním z nejméně poznaných dialektů staré západní severštiny – máme dochován sporý jazykový materiál, který však v některých rysech ukazuje, že od 12. stol. byla stará faerština odlišná od staré islandštiny a podobala se některým nářečím středověkého Norska. Ukázka představuje faerštinu ze sklonku 13. stol., kdy byla jen těžko odlišitelná os staré norštiny – ukázka pochází z nejstaršího zákona, který se vztahuje k Faerským ostrovům, jde o tzv. Ovčí listinu (Seyðabrævið, staroseversky Sauðabréfit). Předkládaná ukázka pojednává o regulaci vztahující se k lovu velryb – dodnes důležitého zdroje potravy pro obyvatele Faerských ostrovů.

 

 

Sogdština – dr. Ľubomír Novák, Ústav Blízkého Východu FF UK

Z jen málo známých nářečí starověkých Skythů. kteří obývali širé pláně od Karpat až k Hindúkuši se ve 4. stol. po Kr. objevila sogdština, která se záhy stala jedním z nejdůležitějších jazyků středoasijské trasy Hedvábní stezky. Sogdština sloužila jako lingua franca středoasijského obchodu, navíc se stala i jazykem překladu celé řady buddhistických, manichejských a křesťanských textů. Její význam upadá po r. 721, kdy bylo království Sogdiany dobyto Araby a sogdština byla nahrazena arabštinou a později perštinou. Sogdština se sice do dnešních dnů nedochovala, v Tádžikistánu však můžeme potkat jazyk sogdštině blízce příbuzný – jaghnóbštinu. Sogdština patří do íránské jazykové rodiny, je tedy příbuzná např. dnešní perštině nebo paštštině a kurdštině. Ukázka pojednává o boji mythologického bijce Rustama s démony – tento text se do sogdského prostředí dostal prostřednictvím Peršanů a tento příběh se rovněž objevuje v perském eposu Šáhnáme (Kniha králů) z pera básníka Ferdousího.

 

 

Latina – dr. Martina Vaníková, Ústav řeckých a latinských studií FF UK

Latina, pramáti všech románských jazyků a jazyk s mimořádným postavením v evropské kultuře, je doložena od sedmého stol. př. n. l., byť pravého rozkvětu její literatura doznala až v prvém století př.n.l.

Nářek Didony (Publius Vergilius Maro, 70-19. př. n. l. –  Aeneis)

Aeneas odráží od břehů Karthága a jeho královna, Dido, není ráda. Ba zoufá si tak, až si život vezme. Leč Aeneas, uprchlík od Tróji, spěchá založit Albu Longu a stát se tak mytickým a nejspíše smyšleným prastrýcem všech Římanů.

 

 

Proklínací tabulka

Proklínání patřilo mezi základní úkony, které nabízela každá slušná a svědomitá čarodějka. Tento text se zachoval dokonce ve více verzích, kletba byla předpřipravená a nejspíš se na olověnou destičku jen dopsalo jméno nešťastníka (zde jakéhos Plotia), jemuž měla přivodit zkázu, za vydatné asistence bohyně podsvětí Proserpiny. Výčet tělesných součástí, které má Proserpina navštívit všemožnými neduhy a bolestmi, je dlouhý a důkladný.

 

 

Stará řečtina – dr. Jan Bičovský, Ústav srovnávací jazykovědy FF UK

Nejstarší doklady staré řečtiny pocházejí ještě z druhého tisíciletí př. n. l. (tzv. mykénština) a obsahují vesměs obchodní a jiné administrativní záznamy z dvorů takových králů, jakými byli i hrdinové Trójské války, Agamemnon, Meneláos a Odysseus. Homérovy eposy mají – jak dnes víme na základě historického studia zejména anatolských jazyků (v dnešním Turecku – hlavně chetitština, již rozluštil náš=FF UK Bedřich Hrozný) – historické jádro a koflikt Řeků s národy Anatolie trval řadu století, boj o Tróju pak byl jen jednou z epizod (třebaže samotný epos jistě nepopisuje věrně skutečnou válku – mezi jeho konečnou verzí ze 7. stol. př. n. l. a událostmi, které popisuje, uběhlo půl tisíciletí a lidská paměť barvitě doplnila, co se mezitím vytratilo.  Po mykénštině jsou právě Homérovy eposy nejstarším dokladem řečtiny. Srovnávacím studiem se prokázalo, že výslovnost tohoto období byla v řadě ohledů jiná, než ta, kterou se učíme v klasickém období. Např. <u> stále se četlo [u], ačkoli později už [ü] a dnes nakonec [i].

 

Homér, Odysseia 1.1-60

Putování krále Odyssea je notoricky známo. Jeho básnický převod do češtiny vždy narážel na rozdíl české a starořecké básnické praxe, a ani přednes originálu coby metrického textu není snadný. Zde jsme tedy přikročili k prozaickému provedení, byť tu a tam se přece jen rytmická povaha verše projeví. Zde básník nejprve vzývá Múzu, aby vyprávěla příběh muže, jenž vyvrátil posvátnou Tróju, následně se vyprávění přenese na Olymp, kde Zeus vyjadřuje své rozhořčení nad lidským rodem, jenž podle jeho soudu sám je vinen, trpí-li nad svou míru, a bohové přece rozhodně nikoho nenutí cizoložit ani jinak hřešit.

 

 

Stará čínština – doc. Lukáš Zádrapa, Ústav dálného východu FF UK

Jako ukázky byla vybrána tři čísla z Knihy písní, jedné z pěti kanonických knih staré Číny, která vznikala v dlouhém rozmezí 10. – 6. stol. př. n. l. a i později byla bezpochyby upravována, než získala dnes dochovanou podobu. Obsahuje 305 skladeb, jež jsou rozděleny do čtyř oddílů: Nápěvy knížectví, Menší ódy, Větší ódy a Hymny. „Orlovec“ (Nápěvy knížectví) je známá úvodní píseň celého konvolutu, „Velká krysa“ je číslo 113 a patří mezi Nápěvy knížectví tzv. malé Wej, píseň „Která trává nežloutne“ je číslo 234 (Menší ódy). Rekonstruovaná výslovnost staré čínštiny je založena na soustavě Baxter-Sagart (2014) s drobnými úpravami.
Rekonstrukce tohoto textu je velmi náročná a o nic lehčí není jeho četba – obé zároveň zvládne jen skutečný mistr! Pro zájemce o fonetiku (a samozřejmě o čínštinu a čínskou poezii) zde uvádí Lukáš Zádrapa i fonetický přepis.

碩鼠 Velká krysa

碩鼠碩鼠、無食我黍。  dak l̥aʔ dak l̥aʔ  ma mǝlɨk ŋˁajʔ stʰaʔ
Velká kryso, velká kryso / nežer mi mé proso
三歲貫女、莫我肯顧。  srum sqʷʰats kˁons naʔ mˁak ŋˁajʔ kʰˤɨŋʔ kʷˤaʔs
tři roky ti sloužím / a ty se o mne nechceš starat
逝將去女、適彼樂土。  dats tsaŋ kʰˁaʔ naʔ  stek pajʔ rˁawk tʰˁaʔ
přísahám, že tě opustím / a vvydám se do toho ráje
樂土樂土、爰得我所。  rˁawk tʰaʔ rˁawk tʰaʔ  ɢʷan tˁɨk ŋajʔ sqʰraʔ
do ráje, do ráje / tam si najdu svoje místo

 

碩鼠碩鼠、無食我麥。  dak l̥aʔ dak l̥aʔ  ma m.lɨk ŋˁajʔ mrˁɨk
Velká kryso, velká kryso / nežer mi mou pšenku
三歲貫女、莫我肯德。  srum sqʷʰats kˁons naʔ  mˁak ŋˁajʔ kʰˤɨŋʔ tˁɨk
tři roky ti sloužím / leč ty nechceš jevit žádný vděk
逝將去女、適彼樂國。  dats tsaŋ kʰˁaʔ naʔ  stek pajʔ rˁawk kʷˁɨk
přísahám, že tě opustím / a vvydám se do rajské země
樂國樂國、爰得我直。  rˁawk kʷˁɨk rˁawk kʷˁɨk  ɢʷan tˁɨk ŋajʔ ndrɨk
rajské země, rajské země / tam najdu svoji úlohu

 

 

關雎 Orlovec

關關雎鳩、在河之洲。  kˁron-kˁron tsʰa-ku  dzˁɨʔ gˁaj tɨ tu
Kuan-kuan! dělá orlovec / na ostrůvku v Žluté řece
窈窕淑女、君子好逑。  ʔˁewʔ-lˁewʔ diwk nraʔ   qur-tsɨʔ qʰˁuʔ gu
spanilá dívka / pěkná žena pro mladého pána
參差荇菜、左右流之。  tsʰrum-tsʰraj gˁraŋʔ sr̥ˤɨʔs  tsˁajʔ-ɢʷɨʔ ru tɨ
rozcuchaný plavín / vlevo i vpravo jej lovím
窈窕淑女、寤寐求之。  ʔˁewʔ-lˁewʔ diwk nraʔ  ŋˁas mits gu tɨ
spanilou dívku / ve dne v noci hledám
求之不得、寤寐思服。  gu tɨ pɨ tˁɨk ŋˁas mits sɨ bɨk
hledám, leč nenacházím / ve dne v noci po ní toužím
悠哉悠哉、輾轉反側。  liw tsˁɨ liw tsˁɨ tren-tron panʔ tsrɨk
ach, jak se rmoutím / převaluji se sem a tam

參差荇菜、左右采之。  tsʰrum-tsʰraj gˁraŋʔ sr̥ˤɨʔs  tsˁajʔ-ɢʷɨʔ sr̥ˤɨʔ tɨ
rozcuchaný plavín / vlevo i vpravo jej sbírám
窈窕淑女、琴瑟友之。  ʔˁewʔ-lˁewʔ diwk nraʔ   ɢɨm smrit ɢʷɨʔ tɨ
spanilou dívku si /chci hrou na citeru získat
參差荇菜、左右芼之。  tsʰrum-tsʰraj gˁraŋʔ sr̥ˤɨʔs  tsˁajʔ-ɢʷɨʔ mˁawks
rozcuchaný plavín / vlevo i vpravo jej z vody tahám
窈窕淑女、鍾鼓樂之。  ʔˁewʔ-lˁewʔ diwk nraʔ   toŋ kˁaʔ ŋrˁawks
spanilou dívku /zvony, bubny oblažím

 

 

何草不黃 Která tráva nežloutne

何草不黃、何日不行。  gˁaj tsʰˁuʔ pɨ ŋʷwˁaŋ    gˁaj nit pɨ gˁrang
Která tráva nežloutne / který den neodejde
何人不將、經營四方。  gˁaj nin pɨ tsaŋ  klˁeŋ-ɢʷeŋ slijs paŋ
který člověk se nemusí ohánět / na všech stranách

何草不玄、何人不矜。  gˁaj tsʰˁuʔ pɨ ɢʷˁin gˁaj nin pɨ krin
Která tráva netmavne / který člověk neosamí
哀我征夫、獨為匪民。  ʔˁɨj ŋˁajʔ teŋ-pa  dˁok ɢʷaj pɨjʔ-min
jak smutné – naši branci / nejsou ani bráni za lidi

匪兕匪虎、率彼曠野。  pɨjʔ sɢijʔ pɨjʔ qʰˁraʔ   sruts pajʔ km̥ˤaŋs laʔ
Ti nosoržci, ti tygři / pobíhají po širých krajích
哀我征夫、朝夕不暇。  ʔˁɨj ŋˁajʔ teŋ-pa traw-zɢak pɨ gˁra
jak smutné – naši branci / od rána do večera nespočinou

有芃者狐、率彼幽草。  ɢʷɨʔ bˁom taʔ gwˁa sruts pajʔ ʔiw tsʰˁuʔ
Trčí laty „liščího ohonu“ / všude z té zelené trávy
有棧之車、行彼周道。  ɢʷɨʔ dzˁranʔ tɨ tqʰa gʔˁraŋ pajʔ tiw k.lˁuʔ
tyčící se vozy /  jedou po královské silnici

 

 

Střední horní němčina – dr. Florian Deichl, na pozvání Ústavu germánských studií FF UK

Střední horní němčina (horní protože doložená v jižní, hornatější oblasti Němec) je vývojovým stadiem němčiny. Doložena je od 12. stoletíze kdy pochází i náš text, ačkoli je Píseň o Nibelunzích jistě mnohem starší. Mnozí hrdinové a mnohá témata básně nalézáme i na severu – v staroseverské literatuře, což svědčí o společném základu, a tím pádem i o značném stáří alespoň některých motivů, i když Píseň je komponována již v období rytířské poezie (podobně jako výše příběh středoanglický pana Gawaina, jenž rovněž čerpá látku z mnohem starší historie.)

 

Píseň o Nibelunzích (Der Nibelunge nôt) i.1-19

Hned na úvod Písně se uvádějí hlavní postavy, mezi nimi i spanilá Kriemhilda, která ve snu zahlédla sokola, kterého v zápětí rozsápali orli. Její máti nemá pro ni optimistický výklad, neb sokol má být Kriemhildin budoucí manžel. Krimehilda sice nejprve přísahá, že co živa se vdávat nebude a odmítá vybrané reky, po nějakém čase ale svodům těla podlehne, což příběhu zajistí zápletku a jí mnohé potíže a nářky.

 

 

 

Píseň o Nibelunzích (Der Nibelunge nôt) xxxix.2367-2379

Smrt Hagena, postavy původem jen napůl lidské a plné zuřivosti a hněvu, patří mezi vrcholné okamžiky vyprávění. Rodiná rozepře vyústí v krvavou lázeň. Nejprve
Královna na to řekla: „Nač tedy mařit čas?“
kázala bez meškání bratrovi srazit vaz
přinesla jeho hlavu, v tu chvíli jak byl sťat,
za vlasy panu Tronje, jenž počal pána litovat“

a Hagenův sok, jenž se ale rozhodne jej pomstít

„Vzápětí ke královně hněvivě přiskočil,
a mečem tuze mocný ťal kněžnu ze všech sil.
Poklesla před ním s děsem a s hrůzným výkřikem,
ten ji však neochránil před mocným bernským leníkem.

I padla, rozpolcena záhubbou čepelí,
a s královnou i všichni, kdo padnout museli.“

 

 

Stará tibetština – doc. Daniel Berounský, Ústav jižní a centrální Asie FF UK

Nejstarším dochovaným stadiem tibetštiny jsou texty z 8. až 11. století. Ačkoli používají hláskové (resp. slabičné) písmo, výslovnost je nadále nejasná. V ČR se tibetština pěstuje pouze na Ústavu jižní a centrální Asie FF UK.

Manuskript PT 1286 (Bibliotheque Nationale de France)

 

 

Védština  – dr. Jan Bičovský, Ústav srovnávací jazykovědy FF UK

Posvátný jazyk védů, liturgických textů staré Indie, známe prostřednictvím dlouhé tradice, v níž se celý text předával mezi brahmany z generace na generace. Nejstarší z véd – Rgvéd – vznikal již někdy v polovině druhého tisíciletí př. n. l.. O tom se ale domýšlíme na základě jednak jeho obsahu a reálií, které popisuje, jednak srovnáním tohoto jazyka ještě s dalšími, jako je například i níže uvedená avesta.

Podobně jako homérské eposy jde o text metrický – z podobných důvodů jako i onde, volíme spíše prozaické čtení, kde básník by jednak svůj přednes zakládal na rytmické kadenci závěrů jednotlivých veršů, jednak by slova silněji vázal v delší celky, spolu s určitými spodobami v místě jejich kontaktu. Zvuková virtuozita staroindických básníků snad přesto tu a tam vynikne v nejrůznějších aliteracích, vnitřních rýmech a dalších formálních ozdobách.

 

Indra (RV II.12)

Indra je božstvo válečnické, hrdina, který osvobodil vody ze zajetí, porazil draka Vrtru a v mezičase vypil moře sómu.

 

 

Gótština – dr. Jan Bičovský, Ústav srovnávací jazykovědy FF UK

Gótové, rozčlenění v několik kmenů a podkmenů, vtrhli do dějin kolem přelomu letopočtu a po několik staletí sužovali římské provincie, až konečně přivodili pád samotného Říma. Mezitím ovšem někteří přijali křesťanství a biskup Wulfila do gótštiny přeložil většinu Bible. O jiné gótské literatuře bohužel nevíme prakticky nic. Gótština vymřela už v prvém tisíciletí (jen na Krymu se udržela déle), zachovala se v několika málo rukopisech, z nichž nejslavnější, Codex Argenteus, byl druhdy ve sbírkách Rudolfa II., avšak švédská vojska jej odvezla na sever, kde od té doby zůstává.

 

O narození Krista (L 2.1-14)

 

 

Avesta – dr. Jan Bičovský, Ústav srovnávací jazykovědy FF UK

Prorok Zarathuštra, jenž důkladně reformoval tehdejší íránské nábožensví, žil patrně kdesi v Baktrii – dnešní Afghánistán – někdy v 12. nebo 11. stol. př. n. l. Informace o jeho životě jsou kusé a dlouho se soudilo, že byl snad současníkem prvních perských králů, kteří totiž toto náboženství, mazdaismus, vyznávali. Kněžími tohoto kultu byli tzv. mágové, odtud se pak toto slovo dostalo i do řečtiny a nakoneci k nám. Avesta patří k íránským jazykům, podobně jako perština či sogdština, a blízko má také k jazyům Indie.
Avesta se zapisovala hláskovým písmem, které bylo relativně dobře uzpůsobeno svému účelu (na rozdíl od písma, z nějž je odvozeno, totiž pahlaví, disponuje i znaky pro samohlásky!), přesto v řadě ohledů tápeme. Text se sice dodnes používá při zoroastriánské liturgii (náboženství bylo sice ze samotné Persie, tedy Íránu, vytlačeno islámem, uchytilo se ale v Indii), výslovnost kněží ale zdaleka není totožná s tím, jak snad mohl jazyk znít ještě v 6. stol. př. n. l., pokud snad ne v době prorokově.

 

Yasna 44

 

 

 

Praindoevropština – dr. Jan Bičovský, Ústav srovnávací jazykovědy FF UK

Praindoevropština je společný prajazyk jazyků indoevropských – tak jako latina je prajazyk jazyků románských. Na rozdíl od ní ovšem není nijak zaznamenána. Co o ní víme, je vše jen věcí rekonstrukce. Přesto za 200 bádání víme o tomto jazyce a i jeho mluvčích mnohé. Nemáme-li ale k disposici texty, nezbývá nám, než je sami vytvořit, a to s omezenou slovní zásobou, kterou máme k disposici. Takových pokusů je řada, nejslavnější z nich Bajka o ovci a koních A. Schleichera z poloviny 19. století (mimochodem, i on působil na FF UK, resp. Karlo-Ferdinandově Univerzitě). Tahle bajka vypráví o starém hlídači u uhně, jeho psu a jedné noci plné alkoholu, mladických výstřelků, nevolnosti a mateřského hubování.

 

 

(A pro fajnšmekry…)