Kampus

Historie budovy současného Kampusu Hybernská

Středověk

Před rokem 1348 vedla v místě dnešní Hybernské ulice tzv. Horská silnice spojující Prahu s Kutnou Horou. Místu se dříve také říkalo Na dlážděném neboli Dlážděná ulice, šlo totiž o jednu z prvních dlážděných ulic v Praze. Vjíždělo se tudy do města. Roku 1348 je Karlem IV. založeno Nové Město pražské. Hybernská je plánována jako reprezentativní ulice ve směru ke Kutné Hoře, druhému nejvýznamnějšímu středověkému městu. Po vytyčení hradeb kolem Nového Města přestává být Hybernská okrajovou výpadovkou a stává se důležitou tepnou Nového Města s Horskou branou na jedné straně a Prašnou branou na druhé. Po jižní straně ulice v té době již existuje souvislá zástavba domů majetných sladovníků a pivovarníků. Horskou bránou a Dlážděnou ulicí tak zřejmě putovalo do města nejen vytěžené stříbro z Kutné Hory, ale také první studenti nově založené Karlovy univerzity. V roce 1355 Karel IV. zakládá kostel sv. Ambrože na Novém městě, podle kterého se dnešní Hybernská nazývala také ulicí Svatoambrožskou. Názvy ulic bývaly po staletí zvykovou záležitostí až do kodifikace uličních pojmenování a povinného označení ulic v r. 1787. –> V 70. letech 14. stol. vznikly na místě dnešního Kampusu Hybernská dva středověké měšťanské domy, základ dnešního kampusového „sedmidomí“. V roce 1381 byla východní polovina parcely zastavěna pivovarnickým domem, z této doby zůstaly v objektu zachovány klenuté gotické sklepy.

Renesance

V roce 1463 koupil dům král Jiří z Poděbrad, aby zde ubytovával svoje dvořany a sloužící, kteří se nevešli do nedalekého Králova dvora – dnes na tomto místě stojí Obecní dům – a byla zde také stáj pro královské koně. V pol. 16. století na místě dnešního Kampusu stával pivovar Brože (Ambrože), ve druhé polovině 16. století nazývaný dle majitelů, českých bratří, pivovar Diblíkův.

Baroko

V roce 1629 přišli na pomoc s rekatolizací do kláštera sv. Josefa s kostelem Neposkvrněného Početí Panny Marie františkáni z Irska, podle místa původu nazýváni Hyberni (Irsko = Hibernia). Na místě jejich někdejších klášterních budov a zahrad, později kasáren, stojí dnešní Palladium na Náměstí Republiky. Podle Hybernů byla posléze pojmenována celá ulice. V letech 1663–1664 Hyberny a pražskou univerzitu propojila osobnost Bernardina Sanniga, františkánského generálního vikáře a zároveň profesora filozofie pražské univerzity. V 70. letech 18. století zde vznikl za vlastnictví Desfours-Adienville přestavbou čtyřkřídlý patrový barokní palác. Zadní křídlo bylo obráceno do rozsáhlé okrasné stromové zahrady. Na jihozápadním nároží byla situována polygonální věž s cibulovou střechou.

Zahrady v barokním slohu

Do poloviny 18. století bylo v Praze založeno mnoho krásných zahrad v barokním slohu. Z bohatě vybavených interiérů mohla aristokracie nahlížet na terasy osázené okrasnými květinami a keři, obohacené množstvím plastik bujných tvarů. Oblíbenými květinami již od renesance byly růže, lilie a fialky, nové naopak karafiáty. Z bylinek byly upřednostňovány aromatické, např. šalvěj, majoránka a máta. Bohužel pokud jde o zahradu náležející k objektu dnešního Kampusu, je dokumentace velmi střídmá až žádná, na pohledovém plánu J.D.Hubera vidíme zřejmě spíše kresebné schéma než realitu.

Obrazový materiál: Kresba Huberova plánu Prahy Šárka Vobořilová

Klasicismus

Na počátku 19. století se oficiálně začíná užívat název ulice Hybernská. Mezi lety 1846 až 1862 byly budovy dnešního Kampusu klasicistně přestavěny podle plánů stavitele Johanna Heinricha Frenzela. Johann Heinrich Frenzel, též Jan David Frenzl, pocházel z rodiny pražského měšťana a truhláře. Vystudoval inženýrství na pražské polytechnice a zároveň techniku ve Vídni. Patřil k předním stavitelům pozdního klasicismu. Frenzelovy architektonické návrhy z roku 1846 zahrnovaly demolici pravého křídla přední části objektu a novou výstavbu navazující na přízemí původního objektu. Nová budova byla třípatrová, s visutými kamennými schody až na půdu, s pavlačemi do dvora na kamenných krakorcích s podrákosovanými fošnami, s oplechovaným přístřešky a se dvěma balkony na krakorcích vedoucích do ulice. Na dosud nezastavěném zahradním pozemku v zadní části byla postavena dvoupatrová novostavba s klenutými sklepy a konírnou v přízemí, v patrech s rákosovými stropy. Na každém patře byly dva záchody na spojovací pavlačí. Další novostavbou byla patrová kůlna spojená s výrobou likérů.

Salon kněžny Josefiny

V roce 1842 palác zdědila Josefina, kněžna ze Schwarzenbergu, rozená Desfours, dcera Gabriely Vratislavové. Kněžna Josefína zde provozovala salon, tehdejší obdobu sociálních médií a neoficiálního celoživotního vzdělávání. Salon vždy vedla dáma a vedle hudebních produkcí zde probíhaly diskuse a polemiky na zájmová nebo konverzační témata. Salon formoval vkus a veřejné mínění. Zde se vynášela hodnocení uměleckých děl i filozofických proudů, favorizovaly se osobnosti veřejného života.

Likérka a rosolka

Kněžna Josefina palác prodala za 100 tisíc zlatých továrnímu výrobci likérů Gottfriedu Leonhardovi ze Saska. Hlavní budovu nechal Leonhard přestavět na krámy, ve dvoře vznikla likérka s výrobnou rosolky. Rosolka, likér českých obrozenců, byla v 19. století jedním z nejpopulárnějších českých likérů. Základem receptury je dnes chráněná masožravá rostlina rosnatka okrouhlolistá, proto dnes pravou rosolku stěží ochutnáte. Mistři magie a alchymie tvrdili, že rosnatka má schopnost vyléčit všechny choroby a dokonce prodloužit život až do doby Posledního soudu.

Fotografii rosnatky okrouhlolisté laskavě poskytla botanička Naděžda Gutzerová.

Turverein a Sokol

Podnikatel a výrobce likérů, Gottfried Leonhard, se ve svých třiapadesáti letech oženil s devatenáctiletou Marií Karolínou Zlobickou a dům v Hybernské čp. 998, dnešní Kampus, převedl na novomanželku jako svatební dar. Manželství trvalo pouze sedm let a Marie se brzy po jeho smrti provdala za úředníka Národní banky Ferdinanda Františka Fügnera. Jejím švagrem se stal Jindřich Fügner, budoucí zakladatel Sokola. Zřejmě z jeho iniciativy a pod jeho vlivem Marie požádala v roce 1861 o povolení ke stavbě skladištní budovy na pozemku zahrady, při kolaudaci však změnila účel stavby na tělocvičnu a je jisté, že tato stavba byla určena pro národní tělocvičný spolek Sokol, který její švagr v roce 1862 založil. Konspirativní způsob ohlášky stavby byl zřejmě zdůvodněný obavou z policejní perzekuce a nedůvěrou v ústavní svobody vyhlášené teprve před rokem. Tělocvična se však sokolovnou nikdy nestala, neboť Mariin manžel, spojnice se švagrem a jeho českými národními ideály, zemřel dva měsíce po kolaudaci stavby. Prostory zamýšlené tělocvičny zřejmě později v sedmdesátých letech využívala německá tělocvičná jednota Tunrverein.

Konec 19. století, 20. století

Z roku 1880 se na zdi dnešního hudebního klubu pod vrstvami omítek a nátěrů zachoval nápis letopočtu. Zřejmě ze stejného období je ve stejných prostorách zřetelná kresba židovské postavy, na kterou někdo útočí holí. Mezi roky 1881 – 1882 byla velká část paláce adaptována na byty, přístup do dvora zůstal průjezdem, stejně jako je tomu dnes. Objekt však chátral i přes řadu stavebních úprav.Bbyla zde skladiště, písárny, kvelby s výklady do ulice a železnými roletami a banka se směnárnou. V roce. 1903 provádělo umělecké truhlářství Františka Jeníčka nové secesní obchodní portály. Roku 1907 byl dům napojen přes kameninové trubky na kanalizaci. V roce 1924 byl podle návrhu ing. architekta T. Pražáka a ing. architekta P. Moravce povolena nástavba čtvrtého patra na hlavní budově i v zadním dvoře. Od roku 1942 byl v hlavní budově zřízen pracovní úřad, přízemí bylo adaptováno na velkou úřední dvoranu s přepážkami a čekárnami.

V roce 1949 budovu přebrala pražská obec, v roce 1952 Ministerstvo vnitra. Z následující doby prakticky nejsou k dispozici prameny o stavební činnosti.

Státní bezpečnost

Ihned po komunistickém převratu v roce 1948 byl objekt zabrán bezpečnostními složkami. V protokolech StB nejsou uváděny o výsleších žádné místní údaje, dít se tu tedy mohlo cokoliv. Na celém území Prahy, stejně jako v Hybernské ulici, byly desítky kanceláří bezpečnostního aparátu, výslechové místnosti, ubytovny, školicí střediska, konspirační byty, telefonní ústředny, vysílače, sklady a garáže. Od roku 1964 sídlí v objektu týlové organizace Ministerstva vnitra, konkrétně Hospodářský odbor, Zdravotní správa, Hlavní inspekce požární ochrany, Ústřední správa geodézie a kartografie a Vnitřní správa národních výborů. Výměra užívaných prostor činí 4 465 m². Celá Hybernská ulice je pro režim významnou politickou lokalitou. Dobové fotografie interiérů Ministerstva vnitra jsou vzácné, fotografovat se zde nesmělo.

Využití některých z prostor dnešního Kampusu lze odhadovat z vybavení, které zůstalo částečně zachováno a nepoškozeno. V prvním patře předního traktu zůstala do zdí zasekaná kovová madla, která mohla StB využívat k připoutávání lidí čekajících na výslech. Traduje se, že vykachlíčkovaná místnost ve sklepě Kampusu sloužila jako výslechovna. V průběhu rekonstrukce byla objevena  telefonní rozvodna, jejíž kabely byly zřejmě propojeny přímo do Bartolomějské, kde měla StB hlavní sídlo.

V 1. patře zadního traktu Kampusu se dochovala zaizolovaná malá místnost, u které se můžeme dohadovat, zda se nejednalo o zabezpečovací místnost proti odposlechu. Nicméně sama StB neměla obavy, že by byla sama odposlouchávána. Na půdě v předním traktu jsou zachovány zbytky kukaně, zřejmě sledovací pozorovatelny. Takové bývaly po Praze rozmístěny na strategických místech, StB měla pokryté všechny významné křižovatky a mohla sledovat pohyb prakticky kohokoli.

Obrazový materiál: z osobního archivu Prokopa Tomka

Po roce 1989

Od roku 1989 byly v objektu byty a kanceláře Ministerstva vnitra, především pracoviště centrální personifikace strojově čitelných dokladů. Od roku 2008 je objekt dnešního Kampusu v majetku Hlavního města Prahy. V roce 2012 se v objektu natáčel film Agnieszky Hollandové Hořící keř.

Od roku 2015

Během roku 2015 probíhala první jednání a hledání vhodných prostor.

V září 2015 bylo uzavřeno Memorandum o spolupráci Univerzity Karlovy a Magistrátu Hlavního města Prahy k projektu Kampus Hybernská. Projekt má dvě programové linie: bezprostřední oživení objektu projektem Hybernská ožívá! a současnou rekonstrukcí objektu, aby mohl sloužit rozvoji univerzity i města.

V roce 2016 bylo podepsáno Memorandum projektu Kampus Hybernská.

V roce 2017 Hlavní město Praha poskytla Filozofické fakultě UK deset let nevyužívaný rozsáhlý komplex budov v Hybernské ulici. Magistrát hlavního města Prahy uvedl budovy do stavu, ve kterém bylo možné realizovat první aktivity. byla zaváděna elektřina, topení, probíhaly rekonstrukční a adaptační práce.

10. – 13. dubna 2017 festivalem Týden diverzity zahájilo prázdné sedmidomí v Hybernské 4 svoji proměnu v otevřený komunitní prostor, kde se bude stýkat veřejnost, akademici, studenti a umělci. Týden diverzity osobně zahajuje prof. Tomáš Zima, rektor Univerzity Karlovy. V letech 2017 – 2018 je realizován projekt Hybernská ožívá! Jde o pilotní fázi oživení areálu. K dispozici byl již malý kinosál, ateliér, přednáškové místnosti, hudební klub s dílnou a nahrávacím studiem, studentský dům, galerie, výstavní prostory, Knihovna věcí, provizorní kavárna, studio Wombat, dětský koutek a pískoviště, wi-fi.

Hybernská ulice – do dnešní doby je zde zachováno několik palácových staveb – je tedy bez nadsázky ulice paláců, ať už jde o palác Kinských nebo Swéerts-Sporckův palác.

Názvy Kampusu v proměnách staletí: Poustka – Ambrožův pivovar – Diblíkův pivovar – renthaus – U Desfourů – Desfourský dům – Dům U Nekmířských – Kampus Hybernská

Literatura

• ČAREK, J.; HLAVSA, V. Ulicemi města Prahy od 14. století do dneška. Praha: Erb, 1958.
• Stavebně historický průzkum: Dvořáková, Dita, Murus spol.s.r.o., Praha 2015.
• Čarek, J., Hlavsa V.: Ulicemi města Prahy od 14. století do dneška, Praha 1958.
• Erben, K. J.: Autentický ukazatel ulic i náměstí i čísel domovních Prahy, Praha 1869.
• Horký, Jaroslav, Vorel, Ivan, Tvorba krajiny, České vysoké učení technické v Praze, Praha 1988, 211 s.
• Chodějovská, E.: Obraz Prahy v raném novověku, disertační práce.
• Jíšová, K., Lašťovka, M.: Pražský uličník, Praha 2012.
• Lenderová, Milena: Pražské salony 19. století. In: Národní 3, revue pro vědu a umění. č. 2, 2008, s. 68-69.Milena Lenderová a kol.: Z dějin české každodennosti. Život v 19. století.
• Prokop Tomek: Estébáckou Prahou. Průvodce po pražských sídlech Státní bezpečnosti, Praha 2013.
• Kašpar, Vojtěch: Archaia Brno. Archeologický výzkum v Dlážděné ulici čp. 1586.