

Tato přednáška vás vyzývá, abyste se spolu se mnou zamysleli nad tím, jak mohou být kreativní a divadelní metody afektivním i epistemickým zdrojem ve feministickém antikolonialním výzkumu. Podělím se o příklady z různých participativních projektů založených na umění — včetně práce ve Spojeném království s arteterapeuty v hospicích, s pracovníky čajových plantáží na Srí Lance a odborovými lídry i se sexuálními pracovnicemi působícími na ulici v Kapském Městě — abych ukázala, jak tyto metody fungují v praxi.
Kreativní a divadelní metody mají schopnost zachytit a zprostředkovat zkušenosti, které přesahují jazyk a racionalitu: tělesné prožívání, nevyslovené i potlačené. Mohou pracovat s neprůhledností spíše než proti ní, odmítat požadavky na plnou srozumitelnost a zpochybňovat ableistické představy o přítomnosti. Tyto metody však nejsou jen o odlišných formách reprezentace. Také nás shromažďují dohromady. Navrhnu, že komunitní povaha kreativní praxe — těla spolu, sdílená rizika tvoření a hry, rozprostřená práce na (ne)utváření významu — uskutečňuje formy epistemické kolektivity, které zpochybňují extraktivní logiku výzkumu. Kreativní a divadelní metody to dokážou i díky své schopnosti „hejnovat“ (minnow), tedy náhle se shlukovat kolem tvaru našeho nevědění. V době sílící nevraživosti vůči progresivní politice a péči tvrdím, že tyto komunitní aspekty kreativních metod mají zvláštní význam i potenciál. Předjímají světy, které se feministický antikolonialní výzkum snaží budovat, a modelují to, co nazývám epistemickou vzájemnou pomocí: výzkum jako solidaritu a budování kolektivní kapacity, nikoli jako privatizovaný, neoliberální individuální výkon.
Yasmin Gunaratnam je socioložka na King’s College London se zvláštním zájmem o feministické a antirasistické metodologie, migraci a diasporu, postižení, péči a kritickou pedagogiku. Zabývá se tím, jak jsou různé typy zbavování majetku a práv vytvářeny, jak jsou prožívány a přetvářeny a jak tyto procesy vytvářejí nové formy lokálního i globálního života.