Datum
V minulém roce se na české filmové scéně objevily hned tři snímky vyprávějící příběhy autistických dětí a jejich rodin: Co s Péťou?, Ta druhá a Karavan. Nabízí se nám tak dobrá příležitost pozastavit se nad tím, jaké příběhy o autismu vůbec máme k dispozici — ať už jde o příběhy skutečné či fikční.
Pokusíme se na moment zapomenout na smrtelně vážný tón diagnózy systémových problémů, smyjeme ze sebe lepkavou mízu sociálního realismu, a namísto toho se budeme se kochat vlnami nesrozumitelných artikulací, erupcemi emocí, intenzitou senzorické citlivosti, extrémní blízkostí a nasazením pečujících navzdory společenským normám.
Bedlivým okem budeme sledovat zejména filmová vyobrazení, ale dojde i na filozofické a pedagogické perspektivy, které nám pomohou opustit slovník hendikepu a sociální neobratnosti, a naopak vykročit vstříc přebytku významu, divotvornému imaginárnu, osvobozené fyzičnosti, a nebo snad, jak by řekl ústřední inspirátor večera Fernand Deligny, životu „v jiné gravitaci“.
Jáchym Šidlák je doktorandem na Katedře filmových studiích FF UK. Tak dlouho se zabýval myšlením o ne-lidských, mimo-lidských, post-lidských a více-než-lidských entitách, až se omylem vrátil zpátky k člověku. Momentálně ho tak sytí bádání o neurodivergenci a jejích manifestacích poblíž filmového média. Většinou něco sleduje, něco čte nebo o něčem přemýšlí, když prsty zafungují, tak píše, občas dokonce stříhá. Přednášet se pořád spíš učí.
