V prvním díle našeho seriálu jsme vám představili fotografku, malíře a básnířku z první trojice rezidentstva HYB4 Art Studios. Dnes pokračujeme další trojicí, která je stejně různorodá jako ta první: grafická dílna, umělecký kolektiv „skrytý“ za jednou sdílenou identitou a malířka, která se ve své tvorbě vrací k rodinné paměti.
Co se stane, když se v jedné dílně setkají dva různé přístupy k tisku? Jeden vycházející z přírody a krajiny, druhý z drobných všedních situací?
Právě to je Atelier Pala, grafická dílna Paula Tuttase a Laury Hédervári zaměřená na autorskou grafiku a experimentální práci s tiskovými technikami, jako je linoryt, lept nebo dřevořez. Společně vytvářejí prostor pro tvorbu, sdílení a objevování těchto postupů.
Laura se věnuje především hlubotisku a inspiraci nachází v každodenních situacích. Paul pracuje především s dřevořezem a materiálovým tiskem, přičemž jeho tvorba vychází z přírody a osobního vztahu ke krajině. Studio tak propojuje tradiční grafické techniky s experimentálním přístupem k obrazu.
Oba jsou absolventy pražské UMPRUM. Paul vystudoval Ateliér ilustrace a grafiky, kde vytvořil diplomovou práci Alt Jabel. Laura prošla Ateliérem animace a filmu i Ateliérem ilustrace a grafiky a už v roce 2015 získala Grand Prix v soutěži Studentský design za grafickou práci na knize Lomikel a jiné zádrhele.
Paulovu tvorbu můžete sledovat na Instagramu (@paul_tuttas)
Co kdyby měla únava vlastní jméno a tělo?
Monika je kolektivní identita, kterou tvoří (zejména, ale ne výhradně) těla Anny Chrtkové, Matyáše Grimmicha a Karolíny Schön. Podle vlastního popisu je Monika „superhrdinkou únavy“, jejíž tělo je kronikou krizí, otlačené extraktivním kapitalismem a vyčerpané neustálým honem za penězi, bydlením, uměleckou viditelností i uznáním.
.jpg)
Za touto společnou identitou stojí tříletý proces, který Anna Chrtková popisuje ve svém výzkumném textu Becoming Monika, publikovaném v roce 2025 v Journal for Artistic Research. Začalo to v roce 2020 výzkumnou rezidencí, kterou zahájila společně s Matyášem Grimmichem, o rok později se k nim přidala Karolína Schön. Cílem bylo otestovat, jak by mohlo fungovat sdílené, kolektivní vědomí jako alternativa k individualismu, se kterým dnešní společnost počítá jako se samozřejmostí. Prostřednictvím objektů, situací a příběhů společně vytvářeli a zaznamenávali zkušenosti spojené s touto formou spolupráce.
Mimo projekt Monika ale všichni tři pokračují i ve vlastní tvorbě pod svým jménem. Anna Chrtková se věnuje scénografii, mimo jiné pro Divadlo X10 nebo Indigo Company, Matyáš Grimmich se ve své grafické tvorbě věnuje tématům duševního zdraví a komunity a Karolína Schön fotografii a vlastním projektům na téma vyhoření. Pod identitou Moniky ale své individuální praxe vědomě rozpouštějí do jednoho společného těla a jedné perspektivy, ve které propojují text, obraz, video, objekt i performativní přístup.
Jejich společný projekt Velké vyhoření (The Great Burnout), představený v Galerii TIC, zkoumá téma odpočinku ve světě přeplněném krizemi a nekontrolovatelnou sebedestruktivní aktivitou.
Za kolektivní identitou stojí tři konkrétní tvůrčí praxe. Anna Chrtková je scénografka a kurátorka, vystudovala scénografii na JAMU v Brně a teorii interaktivních médií na Masarykově univerzitě. Matyáš Grimmich je absolventem Ateliéru grafiky II na AVU v Praze a ve své práci se věnuje tématům duševního zdraví, nemoci, kolektivity a komunity. Karolína Schön vystudovala Ateliér nových médií II na AVU (2021 až 2024) a předtím imaginativní fotografii na FAMU (2018 až 2021), přičemž se ve své diplomové práci věnovala právě tématu vyhoření.
Annu Chrtkovou můžete sledovat na Instagramu (@annachrtkova)
Matyáše Grimmicha na Instagramu (@matyas_grimmich)
Karolínu Schön na Instagramu (@_vetroplach_)
Co když tělo funguje jako archiv, do kterého se ukládají vztahy, ztráty i drobné každodenní situace, které v nás zůstávají déle, než si připouštíme?
Malířka a grafička Jitka Petrášová (nar. 1981 ve Strakonicích) pracuje s figurální malbou a grafikou, přičemž vychází z osobní zkušenosti, vzpomínek a věcí, které jsou jí nějak blízké, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Figury v pohybu, sportovci, sousedé i anonymní postavy každodennosti se v jejích plátnech stávají nositeli emocí, humoru i skrytého napětí.
„Figura pro mě není portrétem konkrétní osoby, ale způsobem, jak uvažovat o lidské zkušenosti. Tělo vnímám jako místo paměti, do něhož se ukládají vztahy, ztráty, blízkost, nejistota i drobné každodenní situace,“ popisuje Jitka Petrášová svůj přístup ve vlastním autorském textu.
Pracuje intuitivně, s výraznými barevnými kontrasty a gestickým rukopisem, a věří, že to nejlepší přijde samo a nedá se vynutit. Dlouhodobě se vrací k tématu domova, rodinné paměti a zkušeností, které si neseme z dětství, přičemž osobní zážitky u ní přirozeně splývají s imaginací.
Absolvovala Katedru výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (2000 až 2008) a Akademii výtvarných umění v Praze (2019 až 2025), kde studovala v ateliérech Malba I u Roberta Šalandy, Malba IV u Marka Meduny a Petra Duba i v Ateliéru hostujícího umělce u Antona Vidokleho. Je také spoluzakladatelkou a majitelkou nezávislého nakladatelství Knižnice Kodiak, věnovaného autorské knize.
O její tvorbě napsal historik umění Petr Vaňous:
„Ze shluku dění a roviny nerozlišitelnosti se před našima očima vylupují postavy, zvířata, květiny, prostředí či místa, která reprezentují symbolickou rovinu autorčiny osobní mytologie. Svět se tu zdá být na první pohled až bláznivě veselý, druhý pohled však detekuje důmyslné všudypřítomné mimikry spojené se sociálním maskováním a komunikačními strategiemi.“
Sledovat ji můžete na Instagramu (@jitkapetrasov)
První trojice rezidentstva ukázala tři výrazné samostatné hlasy. U té druhé vystupuje do popředí něco jiného. Otázka, co všechno může znamenat tvořit spolu.
Jitka Petrášová pracuje sama. Její plátna vznikají v soustředění jednoho člověka nad vlastní pamětí, a přesto do nich vstupují druzí. Sousedé, sportovci i postavy, které si nese ze vzpomínek na dětství. Paul Tuttas a Laura Hédervári si založili společnou dílnu. Každý si drží vlastní rukopis i témata, sdílejí ale prostor, tiskové techniky a chuť objevovat, co všechno tisk umí. Kolektiv Monika jde ještě dál. Anna Chrtková, Matyáš Grimmich a Karolína Schön se rozhodli tři samostatné umělecké praxe sloučit do jedné sdílené identity a nechat je zaniknout ve prospěch společného těla.
Každý z těchto přístupů jinak vyměřuje prostor mezi vlastním hlasem a společným dílem. Nejsou to tři stupně jedné cesty, ale tři autonomní způsoby, jakými lze promýšlet hranice autorství, spolupráce a sdílení tvůrčího procesu.
V Den otevřených dveří, ve čtvrtek 1. října, se s těmito podobami tvorby můžete setkat přímo v ateliérech rezidentstva.
Novinky z dění v HYB4 Galerii i Kampusu Hybernská průběžně sledujte na webu Kampusu Hybernská a na Instagramu HYB4 Galerie.
.jpg)
.jpg)
